>> Jak se domluvit s Japonci

Úvod
Nejen velké firmy spolupracují a jednají se zahraničními partnery. I menší a střední podniky se setkávají s velmi vzdálenými příslušníky jiných národů a kultur. Podívejme se na co je potřeba dávat pozor při jednání a komunikaci s japonským podnikem a japonskými partnery.
Když se Evropan poprvé setká s Japonskem, je většinou okouzlen. Je okouzlen čistotou, zdvořilostí, úctou projevovanou úklonami. Po nějakém čase stráveném mezi Japonci si ale začíná uvědomovat první rozdíly v jednání a chápání stejných věcí a začíná se ptát:
Mohu si tykat s Japoncem? Jak si mám vysvětlit výrok japonského partnera, který říká: „Bude to poněkud obtížné.“? Říkají Japonci vůbec někdy slovo ne? A proč jim to proboha všechno tak dlouho trvá?
Japonská kultura už pro nás není tak exotická. Jezdíme v japonských autech a oceňujeme spolehlivost jejich výrobků, známe japonskou filmovou školu, víme, kdo je gejša. Možná již začínáme tušit, jak nepříjemná je japonská přelidněnost, a víme, že si Japonci libují v technice a dokonalé organizaci. Až v okamžiku, kdy se setkáváme s japonským partnerem blíže, začínáme si uvědomovat, že existují značné rozdíly mezi námi v chápání a hodnocení celé řady každodenních věcí. K pochopení pomůže poznání kořenů a vývoje japonské kultury, která se přirozeně mění a je významně ovlivňována působením kultury evropské i americké. Nicméně přes všechnu zálibu zejména mladší generace v novinkách, přes všechny změny ke kterým v japonské společnosti dochází, kulturní kořeny a vzorce jsou příliš hluboké, aby se mohly změnit během jedné generace.
Jak historické tak geografické vlivy a podmínky jsou příčinou rozdílného chápání a vnímání celé řady věcí.

Proč nemají Japonci rádi přímé otázky, proč má šéf vždy pravdu a proč od japonského partnera neuslyšíte přímé ne.
Japonská kultura vzniká a rozvíjí se pod vlivem Číny, buddhismu a konfuciánství, současně se ale téměř po dva tisíce let vyvíjí izolovaně pod vedením válečnické třídy samurajů. Třída samurajů pak celé japonské společnosti vtiskla své mravní principy, které ji do značné míry ovlivňují dodnes. Jejich základem je neodhalování emocí, vycházející z pohrdání bolestí, strachem, smrtí i láskou – tedy vším, co bojovníka oslabuje a odvádí jeho pozornost od posvátného boje.
Znamená to ale také neklást přímé otázky, hlavně tehdy, pokud by se na ně muselo odpovídat záporně. V současném světě jsou díky tomu Japonci velmi neoblíbenými obchodními partnery zejména pro Evropany a Američany pro svou váhavost a mlhavost vyjadřování.
Zatímco v sousední Číně se moc uplatňovala prostřednictvím vzdělanosti a vědění, které otupují meč, v Japonsku se moc uplatňovala pouze prostřednictvím meče. Z toho dodnes vyplývá, že pravdu má ten, kdo má sílu a moc. Moc by měl mít ten nejzkušenější a nejstarší. Žák nemůže nikdy předstihnout svého učitele, protože nemůže mít nikdy tolik zkušeností a proto jsou názory učitele a staršího vždy nadřazeny, jsou pravdivé a není možné jim odporovat. V rozhovoru a diskuzi se starším a zkušenějším jde vlastně o sérii přitakávání jeho názorům, myšlenkám a výrokům, do kterých můžeme pouze velmi jemně vkládat své názory a myšlenky ve formě dalších možností rozvíjejích to, co řekl zkušený a starší. Vždy to ale musí být formou, která nesnižuje autoritu a hodnotu „učitele“. Přímá otázka není přípustná. Japonci se vyjadřují nepřímo a oklikou.
Vliv buddhismu a jeho chápání pozemského světa jako světa bolesti, utrpení a smrti v kole opakující se dharmy ovlivňuje japonské myšlení v tom smyslu, že žádné tvrzení není možné mít za definitivně platné. Japonský způsob vyjadřování se snaží vyhýbat konečným tvrzením a výrokům. Říci ne znamená definitivní vyjádření, které není vhodné
Proto japonština používá mnoha forem ano, namísto ne. Například první ano znamená „slyším vás“, teprve u druhého ano můžeme očekávat podmínečné potvrzení souhlasu s tím, co říkáme. Řekne-li Japonec: „Budeme o tom uvažovat“ znamená to ne.

Nechoďte s Japonci na flám a když …
I pro Japonce je velmi náročné neustále se vším souhlasit. Bez ohledu na to v čem jsou vychováni, bez ohledu na kulturní „naprogramování“ přináší nutnost souhlasit se vším, co řekne starší a výše postavený velký nárůst stresu. Proto je nutné rozdílnost názorů nějakou formou vhodně „odventilovat“. V podniku je například ritualizovanou formou jakási „pánská jízda“. Při ní se všichni zaměstnanci jdou spolu se svými šéfy opít, v opilosti řeknou vše to, co si nedovolují říci ve střízlivém stavu a to i svému šéfovi. Střídají přitom jeden podnik za druhým. Druhý den je vše zapomenuto a odpuštěno na rozdíl od našich tradic, kde by se z toho pravděpodobně vyvozovaly důsledky. Půjdete-li s Japonci na jejich pánskou jízku, nepřipomínejte jim, co včera řekli a nikdy to nepoužijte!

Nehledejte mladší obličeje v řadách představenstva firmy
Společnost v Japonsku je dodnes přísně hierarchizovaná, odpovědnost za celou komunitu má její hlava. V japonské firmě není představitelné, že by mladší člověk byl nadřízeným starších a zkušených zaměstnanců.
Japonská kultura je kolektivistická na rozdíl od naší evropské kultury, která pěstuje individuální rozvoj. Japonci nemají problém ztotožnit se se skupinou, neprosazují své osobní představy a pravdy a přijímají pravdu a řád své skupiny, svého společenství, stejnou měrou a stejným směrem se projevují, jdou spolu za stejným cílem. Jako Evropané to často hodnotíme jako „stádní“ chování a a své potomky vychováváme k tomu aby měli na věc svůj vlastní názor. „Cožpak nemáš svůj vlastí rozum?“ je výrok, který bychom od Japonce asi těžko uslyšeli.

Nelíbejte se s Japonkami na pracovišti
V japonské rodině platí, že muž odevzdává ženě všechny své peníze a ona se stará o domácnost a přiděluje mu zpátky kapesné. I dnes vítá velká část japonských žen své muže, kteří se vracejí z práce kolem desáté hodiny večer tím, že jim uvaří čaj, obují pantofle a podají jim noviny.
Současná japonská žena je většinou zaměstnaná zhruba do 30 let, nebo do narození prvního dítěte. Zákonodárství umožňuje ženám, aby pracovaly i potom, nicméně struktura podniku a jeho organizace, náročnost na přesčasy, práce naplno to prakticky znemožňují.
Japonská společnost nevytváří místo pro sbližování obou pohlaví ( plesy, slavnosti, párové tance) a navíc není vhodné během dne ukazovat své emoce. To je důvodem, proč se Japoncům těžko navazují kontakty a za zcela nevhodné je považováno, aby se kontaktovali muži a ženy na jednom pracovišti. Pro japonskou kulturu je také typické minimum fyzických kontaktů, dotyků. Není běžné vzít partnera kolem ramen, za ruku, políbit nebo pohladit a říkat mu „ vášnivá“ slova a vyznání. Silně emotivní slova japonština sice má, ale není vhodné je používat. Muži se velice často musí nedříve opít, aby mohli říci ženě, že o ní mají zájem a manželé si velmi často mezi sebou vykají. Tykání používají jen při intimních příležitostech.

Neraďte Japoncům, koho by měli propustit, protože ve firmě nic nedělá
I když se Japonci zdají být svou zálibou v organizaci, technickém rozvoji a pokroku velmi racionální, není jiné země na světě, kde by bylo zaměstnáno tolik přebytečných pracovních sil. Nikde na světe neuvidíme mladé dívky ve vchodech do obchodních domů, jejichž jediným úkolem je uklánět se zdvořile příchozím, nikde jinde neuvidíme další dívky jejichž jediným úkolem je stát s hadříkem u držadel eskalátorů a průběžně je otírat.
V pracovních pozicích Japonci přezaměstnávají. Postup v hierarchii firmy je plynulý, dostavuje se v čase a nelze ho v zásadě uspíšit. Není obvyklé, aby byl mladý člověk přijat na pozici experta a tam se očekával jeho rychlý vývoj a postup. Samozřejmě i zde jsou výjimky zejména v oblasti informačních technologií. Většinou jsou však všichni vhozeni jakoby do jednoho „kotle“, do stejných podmínek. Vysokoškolák (více než 90% Japonců absolvuje vysokou školu) jde do výroby k výrobnímu pásu, režisér nosí stojan. Šéf sleduje skupinu a pozoruje, jak se jednotlivci projevují. Vidí, že jsou tam schopní a pracovití, kteří udělají práci i za ty méně schopné a neschopné a plošně nabraní noví zaměstnanci se postupně rozdělí na menšinu velmi schopných a neschopných a většinu průměrných. Postupně budují všichni krok za krokem kariéru, neschopní jsou „odkládáni“ na pozice, kde nemohou škodit. S výjimkou opět snad jen oblasti informačních technologií dodnes platí, že expert nemůže být mladý, protože ještě nemůže mít tolik zkušeností.

Japonci se rozhodují dlouho, velmi dlouho, ale potom…
Rozhodování není demokratické, kdo je nejstarší, má pravdu a zaměstnanci by měli vytušit, co ti nejvyšší chtějí a podle toho se rozhodovat.
Přesto je potřeba, aby se všichni, kdo jsou z titulu své pozice k tomu oprávněni, k rozhodnutí vyjádřili. Rozhodování a řešení problémů pak probíhá mnohonásobným opakováním jedné myšlenky a nápadu. Stanoví se otázka, problém, který je třeba vyřešit. Ti, kteří jsou oprávněni se k záležitosti vyjadřovat se sejdou nebo se vyjadřují řetězcem na pracovištích, kdy se každý podle svého postavení připojuje, vyjadřuje k dané otázce. Pokud jeden z řady chybí (není přítomen, je nemocen) nepřejde se k dalšímu ale čeká se, až bude přítomen a teprve potom je materiál předán dále. Přeskočením by se porušil systém a nerespektovalo postavení jednotlivých účastníků. Pro partnery to například v obchodním jednání znamená obrnit se velkou trpělivostí, než je o záležitosti ve firmě japonského partnera rozhodnuto. Další a další rozhodovací kola jsou zkouškou pevné vůle a nervů pro nás, jsou ale samozřejmostí pro Japonce.
V roce 1991 správní rada jisté japonské firmy navrhla, že by firma mohla zahájit v roce 1999 sériovou výrobu svého produktu v ČR. Rozhodovací proces uvnitř firmy trval 6 let, než bylo definitivně rozhodnuto, vlastní realizace výstavby závodu pak byla hotova během jednoho a půl roku. V první části se celý proces rozhodování z našeho pohledu neuvěřitelně dlouho vleče. Ovšem v okamžiku, kdy je rozhodnuto, všichni Japonci rozhodnutí respektují a dělají vše pro jeho realizaci. Srovnejte se situací u nás, kdy i po konečném rozhodnutí máme výhrady, děláme vylepšení a změny.
Souvisí to i s tím, že ambice jednotlivce někoho překonat, předstihnout a být lepší jsou omezovány strukturou hierarchie organizace ve které pracovníci postupují z jedné pozice na druhou.

Co ještě respektovat při jednání s Japonci

• Japonci nepřehánějí, jsou skromní a nechlubí.se. Pokud se stane ta neuvěřitelná věc a japonský partner vás pozve k sobě domů, bude o svém domě i své ženě mluvit spíše negativně. „Navštivte prosím mou starou chatrč.“ Přitom vás uvede do luxusního domu.
• V případě, že je nutíme k rychlému rozhodování a vyjádření, velmi často zaujmou pozici „ mrtvého brouka“.
• V evropské i americké kultuře chceme většinou pro urychlení jednat přímo s nejvyšším vedoucím, ředitelem. To je pro Japonce nepřijatelné. Potřebují zachovat jakousi nárazníkovou zónu tak, aby se záležitost k nejvyššímu v hierarchii dostala již dostatečně profiltrována a připravena.
• Pokud pro vás japonský partner uspořádá večírek (nebo vy uspořádáte večírek pro něho), počítejte s tím, že se po zhruba dvou hodinách zvedne, velmi zdvořile vám poděkuje a odejde. Totéž očekává od vás pokud vy jste hostem na jeho večírku.
• Pokud pro vás japonský partner připraví nějaký program, očekává , že jej beze zbytku dodržíte.
• Japonci mají své příběhy, vtipy, které si vyprávějí. Jejich smysl pro humor je ale odlišný od našeho. V obchodním jednání, v profesní záležitosti nemá humor místo. Pokud jej použijete, svého japonského partnera tím zaskočíte a vyvedete z rovnováhy.

Hodně zdaru při jednání s Japonci Vám přeje

Ivana Hospodářová